Pokračování cesty po albech britské metalové legendy. Tentokrát došlo na osmdesátá léta minulého století, ve kterých JUDAS PRIEST žali největší komerční úspěchy a zároveň nahráli několik alb, která z dnešního pohledu považuji za jejich nejdůležitější. Zde tedy najdete díla, na která ještě dnes nedá dopustit řada fanoušků pravověrného metalu.

British Steel (1980)

Vyšlechtěná britská ocel byla tím albem, které definitivně vyneslo JUDAS PRIEST na vrchol. Kapela byla v té době již velkým pojmem a jedním z hlavních hybatelů nově se formujícího metalového žánru. JUDAS PRIEST právě na počátku nové dekády ovlivnili desítky mladých následovníků, rekrutujících se nejdříve z řad NWOBHM, ale později i z rychle se klubající německé scény. Celé album je metalově přímočaré, plné na svou dobu strhujících temp, výstavních kytarových partů dua Tipton/ Downing, ale hlavně zaměřené na výrazné hymny. Obsahuje nesmrtelné klasiky „Breaking The Law“, „Living After Midnight“, „United“ a několik méně profláklých, ale o to silnějších songů. Příkladem budiž „Rapid Fire“, která stála jako prvotní inspirační zdroj kalifornským rarachům ze SLAYER. V létě 1980 vystupují JUDAS PRIEST na prvním ročníku Monsters Of Rock v anglickém Doningtonu spolu s RAINBOW Ritchieho Blackmorea. Za bicí soupravu usedá Dave Holland, jenž tam vydrží devět dlouhých let.

(9/10)

Point Of Entry (1981)

Komerčním úspěchem „British Steel“ namlsaná kapela začala pomýšlet na stále větší sousto, kterým se stalo intenzivní dobývaní (pro heavy metal) nestálého amerického trhu. O kvalitách svého předchůdce může však tohle album jenom snít. JUDAS PRIEST výrazně ubrali na plynu, takže „Point Of Entry“ působí velmi neškodně, což dokumentuje zejména zjednodušená struktura skladeb coby rockových halekaček. Jeden příklad za všechny má název „Hot Rockin´“. Album „Point Of Entry“ je produkčně nezvládnuté a s odstupem času platí za výrazný přešlap směrem k prvoplánovosti. Dvě zdejší skladby však stojí vysoko nad zbytkem materiálu a sice „Desert Plains“ a „Heading Out To The Highway“. Naštěstí o rok později bylo všechno rychle napraveno.

(5/10)

Screaming For Vengeance (1982)

Titánský komerční průlom na území Spojených států. Koncerty z té doby patřily skutečně k nejlepším, což dokumentuje několik záznamů z následného amerického turné. Okovaný Halford s gestikulací nacistického dozorce a pekelné laufy jeho halasných spolubojovníků způsobily, že i v zámoří došlo na obeznámení široké posluchačské obce s heavy metalem. Album prakticky nastartovalo celosvětový boom těžkého kovu. Takže jednoduše řečeno - kapela v životní formě předkládá své dosud vrcholné album. „Screaming For Vengeance“ je prostě (stejně jako „The Number Of The Beast“ od IRON MAIDEN, „Holy Diver“ od DIO a „Restless And Wild“ od ACCEPT) synonymem pravověrného heavy metalu té doby. Každá ze skladeb má neuvěřitelnou sílu a schopnost trvale zaujmout. Počínaje hymnou „The Hellion/ Electric Eye“, která zahajovala každou tehdejší show, přes veleúspěšný singl „You´ve Got Another Thing Comin´“ až po závěrečnou „Devil´s Child“. Skály se bortí, zem se rozestupuje a metalový bůh stoupá k nebesům. Ještě teď, zhruba osmnáct let od doby, co jsem jej poprvé slyšel, nemám k tomuto monstru slov.

(10/10)

Defenders Of The Faith (1984)

Ještě divočejší, ale o něco méně napěchované nesmrtelnými songy, než nabízel jeho o dva roky starší bratříček. Obsahuje strhující útok „Freewheel Burning“, díky kterému se JUDAS PRIEST posunuli ještě o kus blíže k vysokorychlostnímu pojetí heavy metalu. Ze zálohy se však již počaly hlásit o slovo mnohé mladé speed/thrash formace, které posun k větším extrémům dotáhli o řádný kus dál. Deska je známá také díky nepříliš zdařile zvolenému singlu – futuristicky zasekávané „Love Bites“ (tahle píseň prostě neodsejpá), která úplně přesně nereprezentuje obsah tohoto divokého alba a patří zde zcela určitě k slabším položkám. Přesto znovu výborné metalové album, hodné jména JUDAS PRIEST, ale tentokrát jásá spíše Evropa (Německo). A nejlepší skladby? Zřejmě hymny „Jawbreaker“, „The Sentinel“ a snad ještě smutná „Night Comes Down“ s naléhavým Halfordem, který se znovu nacházel v životní formě.

(9/10)

Turbo (1986)

Výrazný stylový obrat. Skupina citelně ubrala na tvrdosti a opatřila zdejší skladby ještě větší melodičností a slušivými kytarovými syntezátory, které byly tenkrát velmi k věci (viz. třeba album IRON MAIDEN – „Somewhere In Time“). Jenže rockové vyznění na Ameriku orientovaného materiálu bylo pro dlouholeté fans příliš velkým skokem od starého kovaného stylu. Ne každý tedy „Turbo“ pochopil. Metaloví fanoušci, zvyklí na svou potřebnou dávku energie, si právě v této době počali hledat jiné oblíbence, a to mezi mladšími a podstatně tvrdšími kapelami. Ovšem „Turbo“ nakonec není vůbec špatným albem. Obsahuje několik znamenitých čísel jako „Turbo Lover“, „Locked In“, „Out In The Cold“ nebo „Wild Nights, Hot Crazy Days“, dokonale se hodících pro noční mejdany a plážové srkání barevných drinků. Dnes je v rámci diskografie JUDAS PRIEST Černým Petrem/Žolíkem, stojícím stylově daleko od všech ostatních, a taková alba mám obvykle (svým způsobem) rád.

(8/10)

Priest...Live! (1987)

Živák, stavící jak na klasických metalových číslech z minulosti, tak na učesanějších skladbách z poslední řadovky „Turbo“. Dokumentuje stav tehdejších věcí u JUDAS PRIEST a představuje nám skupinu stojící si za dobovým futuristickým zvukem, vyhnaným mnohými klávesovými vychytávkami (jak si to údajně žádal tehdejší zaoceánský hudební trh). Koncerty amerického turné se staly dosud nejbombastičtějšími a celá jejich pódiová scéna budila dojem kosmického korábu, narvaného různým harampádím, včetně mechanických zdvihadel a robotích jeřábů, zvoucích k přesunu kamsi do vzdálené budoucnosti. Mnoho fanoušků zde však definitivně počalo postrádat živelnost starých časů, což si tak trochu protiřečilo s názvem samotného alba.

(7/10)

Ram It Down (1988)

Přestože došlo k mírnému návratu k tvrdšímu vyznění, tohle album prostě neobstálo před stále rozvětvenější metalovou konkurencí. Najde se zde několik opravdu výborných skladeb typu titulní „Ram It Down“ (která je jakousi předzvěstí úchvatné demolice „Painkiller“) a rovněž dvě majestátní hymny „Blood Red Skies“ a „Hard As Iron“, ale zbytek je velmi průměrný. Ihned po nahrávání z kapely odchází bubeník Dave Holland, který je rychle nahrazen skvělým Američanem Scottem Travisem z kapely RACER X. Jeho zásadní chvíle ale přichází až o dva roky později. Celkově tedy bylo na „Ram It Down“ patrné, že na invenčně stále více unavené metalové Bohy počal usedat tíživý prach zapomnění. Až teprve díky následujícímu uragánu se jim hrozící stigma odepsaných legend vyhnulo velkým obloukem, ale o tom až v samostatné recenzi na album „Painkiller“ za týden.

(6/10)